 |
Stavba radiotelegrafické stanice v Lázních Poděbradech
Staré slávy pověsti doznívají Poděbradům. Leč ony opět oživnou. Vchází jim proslulá budoucnost. Stanou se Poděbrady právě tak známými všem zemím, jako kdysi zapomenuté městečko Nauen. A netuší občané poděbradští, když za mlhavého šera patří na mokrou dlažbu starého náměstí a pozorují, jak v houstnoucí mlze mizí jim postavy několika dělníků, vzdalujících se k vesničce Choťánkům, že oni jsou to, kteří obnoví zašlý slávy lesk městastarého středověku. Padesát kilometrů od Prahy, blíže k Choťánkům, v labských mokřinách, kde mlhy jsou domovem, budou vyvedeny telegrafní kabely v tenké antenní prameny a tam v klidu přírody, kam nedoléhá již ruch velkoměsta, bude sršeti elektrická energie do prostoru a bude přenášeti volání české řeči.
V ta místa, mezi posvátnou Libicí a starými Poděbrady, kde každé zarytí rýče narazí na nějakou památku po starých Slávech, soustředili inženýři celé vlaky betonu a staviva, celé vlaky železa a strojů a za nedlouho již čněly k nebesům nebetyčné stožáry, pod nimiž dále a horlivě pracovali lidé menší mravenců a přikládali cihlu k cihle pro majestátní budovu.
A tak svědkem rušné práce se staly posvátné háje libické, jichž klid nebyl ničím rušen od té doby, co odumřely staleté lípy s posvátnými lebkami slavných předků a co bojiště rodu Slavnikovců zůstalo opuštěno. A tam, kde dříve jen ostrý skřek dravého ptáka se ozýval, začala syčeti parní beranidla a mocnými úhozy vháněla kamenné piloty do bahnité půdy, jakoby chtělai ony slovanské bůžky zla, kteří zde dříve sídlili, zazdíti do podzemí. To byl počátek Poděbrad. A právem možno říci, slavný. Překonalať tato stanice nejen nekonečné dálky, ale i moc bezedných bařin. Stojí v místech, která ještě před několika lety byla zrádnou bařinou. A i dnes někdy změní se ráz krajiny a tato přemění se v nekonečné jezero, v jehož hladině pak zrcadlí se dvojnásob veliké obrysy antenních stožárů.
Obklopení se tří stran sousedy ne zrovna upřímně s námi smýšlejícími, přistoupili jsme takto k stavbě ústřední radiotelegrafické stanice, aby nás jednoho dne nepřekvapilo jitro odříznuté od celého světa, bez spojení s našimi zahraničními práteli na druhém břehu Rýna.
Širšímu obecenstvu asi nebude známo, že i dnes v hlubokém míru jsou dny, kdy naše republika jest bez přímého spojení s Londýnem, Bukureští a že naše telegramy jsou tam dopravovány zahraničními telegrafními úřady, ovšem ne vždy z pouhé ochoty a bezplatně. A tak právě mimo jiné, ona dvě města přímo žádala za spojení radiotelegrafické a proto ministerstvo pošt s největším urychlením přikročilo k stavbě naší radiotelegrafické sítě.
Jsou liché ony předsudky, že korespondence radiotelegrafická není tajná. Vždyť těch stejných apparátů, kterých se užívá ku přijímání radiotelegramů, možno jen s poměrně malou změnou upotřebiti ku odposlouchávání rozhovorů telefonických i telegrafických a to bez vnějšího spojení s vedením. A tak dospíváme k závěru, že není vůbec možno utajiti obsah korespondence ani při telefonii a telegrafii drátem ani bez drátu. Radiotelegrafie však používá ku korespondenci rychlotelegrafu Wheatstoneova, neb Creedova. O přijímání takových depeší se ucho ani sebe cvičenější nepokusí; jsou u telegrafu Wheatstoneova a Creedova dávány tak rychle, že jen stroj je dovede dešifrovati. Ku přijímání depeší strojními telegrafy dávaných jest třeba velmi drahých apparátů, celých to laboratoří, obsluhovaných těmi nejlepšími odborníky. A taková odposlouchávací zařízení nelze tak snadno ukrýti před zraky úřadů, nelze je ani v tajnosti zaříditi. Jest zkrátka mnohem těžší odposlouchávati depeši radiotelegrafickou , než depeši drátem dávanou, i když ji dává některý z uvedených apparátů. Tolik proti předsudkům.
Centrální radiotelegrafická stanice navržena ve velmi vhodné poloze v L. Poděbradech. Skládati se bude úhrnem ze tří stanic a samostatné elektrické centrály. Dvě stanice budou stejné soupravy, se dvěma vysokofrekvenčními stroji o 50 kw v anteně a třetí stanice bude triodová o 5 kw antenní energie.
Strojní stanice zadána firmě "Société Francaise Radioélectrique", která již vystavěla oba stožáry o 150 m výšky, provedla paprskovité uzemnění stanice a započne v nejbližších dnech s definitivním dopínámím anteny, která prozatím jen provisorně zavěšena. Antena je "střechovitá", "O" antena. Oba stožáry 150 m vysoké, které stojí na betonových základech v půdorysu asi 3.8 m do čtverce majících a založených na 9 železobetonových pilotech, jsou drženy každý 24 ocelovými lany, které zakotveny v podobných osmi betonových blocích ve vzdálenosti 40 a 80 m od paty stožáru. Jsou tyto stožáry počítány na 6.000 kg vodorovného tahu u vrcholu. Tlak, který vyvozují na základy, obnáší 105.000 kg. Konstrukce jsou mřížovité a sestaveny ze samých úhlových želez. Mají za půdorys čtverec o straně 2 m. Na vrcholu opatřeny ochozem, kam vede ocelový žebřík. Jeden stožár stojí od druhého ve vzdálenosti 250 m. Jejich vrcholy jsou spolu spojeny dvěma ocelovými lany, zvanými "traversiery". Na každém z nich upevněno pomocí isolátorů 12 měděných, antenních drátů, které splývají ku 12 železobetonovým sloupům, asi 14.5 až 18 m vysokých. Všechny 24 sloupy seřazeny do dvou oblouků, jejichž poloměr je 350 m. Nesplývají však antenní provazce až k zemi, nýrbž končí ve výši 50 m nad zemí, kde jsou pomocí isolátorů odděleny od ostatních tažných lan.
Uzemnění stanice sestává ze třicetipaprskovitě se rozbíhajících drátů měděných, asi ve hloubce 40 cm zakopaných. Pokrývá tato vějířovitá uzemňovací síť plochu ve tvaru elipsy, jejíž velká poloosa měří 345 m a malá asi 190 m. Paprsky asi v polovici své délky jsou připojeny na měděný pás 20 x 0.8 mm, který v délce 968 m spojuje a vyrovnává jejich nerovnoměrné zatížení; k tomuto pásu později bude připojeno ještě dalších 10 drátů, které ve výši asi 8 m nad zemí jsou od středu vedeny a zakončeny na tomto pásu. Takto získané uzemění má poměrně velmi malý odpor asi 3 ohmy. Jest to jednak i důsledek velmi vlhké půdy, neboť již ve hloubce 1.20 m přichází se na staničním pozemku na spodní vodu.
Staniční zařízení bude míti samostatný zdroj proudu. Ve vlastní elektrické centrále, s jejíž stavbou se na jaře započne, budou montovány dva Dieselovy motory po 185 HP a s nimi přímo spojeny vždy dva generátory. První generátor bude pro napětí 500 V a druhý na napětí 110 V. Třetí Dieselův motor o 70 HP bude přímo poháněti třífásový alternator na 220 V, ku pohonu 5 kw triodové stanice, jakož i ku pohomu motorickému v dílnách, k pohonu vodovodu, odssávače prachu a osvětlení. Kromě tohoto strojního zařízení bude v této budově i malá akkumulátorová batterie s 90 ampérhodinami. Tato batterie bude poháněti mazací agregaty v tom případě, když vlastní centrála i centrála v Kolíně vypoví službu. Odůvodněno jest toto zabezpečující zařízení tím, že vysokofrekvenční stroje velmi dlouho dobíhají i po odpojení proudu, asi kolem 1/4 - 1/2 hod.
Kromě vlastní elektrárny má stanice přípojku na přespolní síť "Svazu středolabských elektráren" v Kolíně. Na silnici mezi Poděbrady a Odřepsy jest odbočeno od tohoto vedení na 15.000 V, vzdušné vedení, které vede k nedalekému kiosku, v němž nalézají se tlumivky a bleskojistné zařízení. Do kiosku ústí též 610 m dlouhý kabel, který končí v řadovně v hlavní budově. V budově se nalézající transformátor transformuje proud z 15.000 V na 220 V. Tento ve dvou 90 kw konvertorech motorgenerátorových jest měněn na stejnosměrný o 500 V a ve dvou dalších opětně na stejnosměrný proud o 115 V, kterým se žene pohon stanice.
Strojní zařízení radiostanice v L. Poděbradech bude sestávati ze dvou stejných vysokofrekvenčních strojů soustavy Bethenod - Latour. S výhodou použito právě francouzských alternátorů, které jedině umožňují paralelní chod více strojů. I budou se ony oba vysokofrekvenční stroje moci spolu paralelně spojovati, takže stanice v L. Poděbradech bude volati do světa energií 100 kw. Aneb v tom případě, když atmosféra se bude stávati prostupnější, odpojí se jeden stroj a stanice bude toliko jedním strojem volati do světa a to energií 50 kw, čímž se značně ušetří na provozních nákladech. Později, při zaopatření dalších přístrojů vazbových, bude moci každý ze strojů ve vhodné chvíli pracovati na svoji polovici anteny a dávati svoji vlastní depeši, a pak si stanice zavolá současně dva korrespondenty a oběma současně sdělí různý obsah depeší, by věděli oba, čeho si od nich žádá Československo.
Pro toto ústrojí staví se nyní monumentální budova. Bude to celá elektrická podružná stanice, ve které proudem o 500 V budou se poháněti turbínové motory, konající 4.500 obrátek v minutě. S motory na jednom hřídeli budou naklínovány vysokofrekvenční alternatory, dávající přímo 30.000 period za sekundu. Tato frekvence odpovídá délce vlny 10 km. Vysokofrekvenční proud obou 50 kw strojů bude se zaváděti potom prostřednictvím spojovacích zařízení a přes "prodlužovačku" do anteny. Touto vyzáří se v prostorové vlny elektromagnetické, které rozptýlí se do prostoru. Narazí-li tyto vlny na některé z napřažených tykadel, antenami zvaných, ku některé přijímací stanici patřících, vyloudí v jich telefonech zvuk. Krátký vývin vyloudí krátké hvízdnutí v telefonu, značící tečku Morseovy abecedy, dlouhé vyvlnění zní déle v telefonu a značí čárku Morseovy abecedy. Dle těchto značek pak kombinuje přijímací úředník písmena abecedy, anebo značky působí na velmi složité zařízení s usměrňovači, filtraci tonu a t. d., které pak uvádí v činnost stroj, který depeši přímo tiskne v latinské abecedě.
Při provozu by se alternatory velmi zahřívaly a proto budou opatřeny olejovým chlazením. Olejové pumpy, umístěné v budově ve vodotěsném, železobetonovém reservoiru, do něhož nemůže vniknouti voda ani největších labských povodní, a hnané střídavým proudem o 220 V, budou poháněti olej píšťalami ve statoru stroje skrytými. Oteplený olej tlačiti se bude dále do chladičů, kterými se bude proháněti voda. I tato voda bude se čerpati elektrickými pumpami na 220 V. Oteplená se bude vytlačovati do nejhořejšího patra budoby a tam rozstřikovati a opět sbírati pro další chlazení oleje. Takto se zničí teplo alternatory vyrobené a jim škodící. U 50 kw strojů S. F. R. chladiti se rotor nemusí, neboť tento jest složen z velmi jemných plechů a nezahřívá se příliš. Foulcaultovými proudy a oteplování vzniklé neustálým přetínámím vzduchových proudů jest rovněž zanedbatelné.
Další soustrojí k tomuto stroji příslušející slouží k mazání. Mazací soustrojí poháněno proudem stejnosměrným o 110 V, který v případné nutnosti možno odebírati i ze samostatné akkumulátorové batterie, která se samočinně zapojí, přeruší-li se činnost konvertorů neb Dieselových motorů. Tlakový olej jest neustále tlačen do ložisek a na nich upevněné ručičkové thermometry ukazují jich zahřátí. Vysokofrekvenční stroje S. F. R. jsou poháněny turbínovými motory, konajícími 4500 obrátek za min. Jich kartáčky nejsou přitlačeny radiálně, jako u jiných strojů, ale axiálně, by se zamezilo jejich oddalování.
Místo, na němž postavena radiotelegrafická stanice v L. Poděbradech, darovalo město Poděbrady. Toto místo trpí však záplavami. Průměrně každý devátý rok bývá zaplaveno. Za největší dosud zaznamenané povodně z roku 1846 dostoupila voda asi výše 2 metry nad niveaux. Proto bylo nutno založiti celou budovu tak, aby místnosti, v nichž umístěny strojovny, netrpěly záplavami. Projektant této budovy, arch. Kozák, navrhl všechny strojovny do zvýšeného přízemí, a onu místnost sklepní, nalézající se pod fr. strojovnou, opatřil vodotěsnou dvojitou omítkou Wattproffovou, na níž teprv přijde dvojnásobný nátěr asfaltu, takže vniknutí vody stěnami je tím znemožněno; aby ani okny voda vnikati nemohla, zhotoveny ze sklobetonu, totiž z Luxferových hranolů v betonových rámech. Takto opatřena proti vodě velká sklepní místnost pro olejové pumpy a místnost pro ústřední topení a skladiště uhlí. Násyp pro skladiště uhlí, který se ještě nalézá v zaplavované výši, opatřen pryžovým těsněním. Vodotěsný tento caison založen na 1 m silné betonové desce, která skýtá dostatečnou oporu proti prolomení tlakem vody ze spodu. Naproti tomu ostatní sklepní místnosti opatřeny trativody, které umožňují jak snadné vniknutí zátopové vody tak i její odchod bez porušení stavby.
Základy budovy, vzhledem k tomu, že tato je postavena na sypkém písku, založeny na roštu asi 400 železobetonových pilot, okrouhle 8 m dlouhých. Budova sama jest poměrně nízká stavba, aby se nesnižovala elektricky účinná výška antény, jejich každých deset metrů jest velmi draze vykoupeno. V budově nalézá se vkusná vstupní síň, opatřená galerií, která současně může sloužiti za přednáškovou místnost, dále umístěn v ní vysokonapětní silový transformátor o 300 kw a k němu patřící rozvodna, kromě odpočívárny, mechanické dílny, kanceláří a laboratoře. Kromě toho dvě velmi světlé strojovny, jedna pro 100 kw strojní stanici a druhá, menší pro 5 kw triodovou stanici. S velkou strojovnou, opatřenou dvěma balkony, montážním jeřábem, souvisí typický francouzský přístřešek pro antenní samoindukce.
Staniční budova jest dostavěna. Opatřena vší moderní výpravou. Má automatický vodovod, napájený z artezské studně. Samostatná telefonická ústředna umožňuje spojení všech místností, do nichž zavedeno současně i potrubí odssávače prachu pro odstraňování velmi četného množství prachu z citlivých a choulostivých radiotelegrafních přístrojů.
S montáží radiotelegrafní stanice strojní bylo již koncem předešlého roku započato a bude v nejbližší době dokončena. Okruh působení této stanice odhaduje se asi na 450 km a zajisté postačí za vhodných okolností i ku spojení s břehy na druhé straně Atlantického oceánu. Podotknouti sluší, že k témuž účelu říšskoněmecká stanice v Nauenu potřebuje energii 400 kw.
Již asi před rokem dohotovena byla v Poděbradech menší triodynová stanice a prozatímně postavena v dřevěném baráku. Je o výkonnosti 5 kw a má 12 triod po 500 w. Tato stanice bude později demontována a postavena v Bratislavě. Do nové budovy nebude přenesena. Tam bude postavena jiná stanice o 5 ke, ale jen se 4 triodami po 1500 kw antenní energie. Aby si mohl učiniti každý pojem o velikosti tohoto výkonu, uvádím, že prozatimní naše radiostanice v Mor. Ostravě a Košicích užívají obyčejné energie 10 Wattů a jsou velmi jasně slyšitelné v Praze. Poděbradská stanice, před rokem do provozu uvedená, má energii 5000 wattů a jest slyšitelná v dálce 2000 km.
Jest to rozsáhlá apparatura, zaujímající dvě místnosti; ve velkém vysílacím sále stojí celkem šest, skříním podobných zařízení, různým účelům sloužících, mimo další rozvodné desky a regulatory. Při provozu jest tato místnost plna hukotu ventilátorů, syčení usměrňovačů. Záře dvanácti, téměř půl metru vysokých triod, tlumená červenými skly, bizarně se odráží od lesklých a početných trubních vedení, kterými se rozvádí vysoká frekvence, dříve než se zavede do anteny.
V menší místnosti jsou umístěny stroje. V této strojovně leží na provisorních dřevěných základech mohutné tělo tří soustrojí. A každé z nich se skládá opět ze tří strojů na litinovém zámu namontovaných. Mimo toto troje soustrojí umístěny jsou ještě ve strojovně dva automatické spouštěče, velké to, plechem chráněné skříně s četnými přístroji a pomocnými motory obsluhované.
I stačí potom pouhý stisk knoflíku neb malého pákového vypínače ve vysílací místnosti, aby se stroje s podivuhodnou přesností rozběhly. K obsluze stanice v Poděbradech stačí jediný montér a to přes to, že jest to apparatura, jakých je sotva 30 na světě.
Není však v Poděbradech žádného telegrafního úředníka. Ti sedí v Praze v "radiotelegrafické provozní ústředně" na hlavní poště v Jindřišské ulici a tam tisknou klíč, který ovládá stanici v Poděbradech. Leč ani zde není to již více práce lidských rukou. V radiocentrále několik manipulantek přepisuje depeše na přístrojích s právě takovou klaviaturou, jakou mají psací stroje. Ale stroje nepíší depeše již v písmu obvyklém, ale prorážejí do papírového proužku zvláštní seskupení otvorů - tajemné to písmo Wheatstoneova aparátu. A všechny tyto pásky, které slečny pracně za dlouhý dem s námahou zhotovily, během několika minut proběhnou vysílacím přístrojem a vedením, po kabelu v Poděbradech uvádí do pohybu páčku, lehkou jako péro. A dle pohybu této páčky pak zachvívá se ohromná stavba anteny a její chvění slyší vzdálená Paříž i velký Londýn.
Proud pro poděbradskou stanici odebírá se nyní z přespolního vedení kolínské elektrárny a transformuje se na 3 x 220 volt. Tímto se pohání motory tří soustrojí. Když se telegrafuje, pracují jen dvě. Při radiofonii pracují všechny tři a to soustrojí anodové, agregat topný a přídavné soustrojí telefonní. Anodové soustrojí, které vlastně rozechvívá antenu, jest největší. Jeho motor má asi 11 kw výkonu. S motorem na jediné hřídeli jest naklínován alternator o 10 kw na proud jednofásový a sice na 220 volt a 500 period. Malý generátor asi o 0.8 kw má toto soustrojí buditi proudem o 220 volt. Ale jest normálně odpojen. Na hřídeli anodového soustrojí jest současně umístěn ještě zv. davač frekvence, pouhý to krytý magnet, který se otáčí před cívkou. Dává 50 per. proud, který se má zaváděti do frekventoměru. Frekventoměr má pak cejchování přímo v 500 periodách. Frekventoměr však prozatím nebyl instalován.
Poněkud menší soustrojí topné má ku pohonu motor o 5.5. kw; s ním opět na jediné, lité formě spojen alternátor na 3 kw a 500 period za vteřinu. Tento agregat nemá jiného účelu, než zožežhavovati vlákna elektronových lamp a udržovati tzv. rtuťový usměrňovač v horkém (ionisovaném) stavu. Třetí soustrojí telefonní, jest opět sestaveno ze tří strojů; z motoru na 2 kw, stejnosměrného dynama na 1200 volt a malého budiče na 110 volt.
Proud anodového alternatoru se rozvádí do vysílací místnosti lodními kabely, kde se transformuje na 3000 volt. Na to se rtuťovou usměrňovací lampou usměrňuje. Tato nalézá se ve zvláštním stojanu usměrňovacím a jest opatřena veškerou technickou výpravou, má dvě malé anody, topené 220 voltů, takže jest neustále připravena k zapojení a nemusí se tudíž při každém znaménku znova zapalovati.
Počáteční zapálení provede se stiskem knoflíku, který zavede proud do nakláněcího solenoidu. Jakmile usměrňovač se zapálí, rozžehnou se samočinně všechny triody. Proud takto získaný jest sice již stejnosměrný, avšak nikoliv plynulý. Pulsuje 1000 za vteřinu a dává v telefonu velmi břitký ton, který na přijímací stanici snadno se rpzeznává od šelestů a výbojů atmosferické elektřiny. Stanice takto pracuje tonově. Má-li stanice pracovati bez tonu, zapojí se mezi obvody usměrňovacího proudu velký, 60dílný vyrovnávací kondensator o 30 MF. Tento se nabíjí usměrněným sice již proudem a opět se vybije, klesne-li napětí proudu na nulu. Krátce on vyhlazuje pulsace usměrněného proudu tak dobře, že ani citlivý telefon, zapnutý do tohoto obvodu, se nerozezvučí, lépe řečeno, se nemá rozezvučeti.
Stejnosměrný proud o 3000 - 4000 volt takto získaný, přivádí se dvanácti triodám, které udržují oscilace anteny. Každá trioda sestává ze tří elektrod: ze žhavé kathody, t. j. svítícího vlákna, z mřížky, čili drátku svinutého do spirály a objímajícího vlákno a z anody, válečku to, který obejímá mřížku. Vše uzavřeno ve skleněné baňce z durynského skla, asi 35 cm vysoké a 6 cm v průměru mající /velikost triod poděbradské stanice, každá trioda na 500w). Skleněná nádobka jest vyčerpána na tak vysokou vzduchoprázdnotu, že rtuťový manometr ukáže pouze několik miliontin milimetru v rozdílu svých rtuťových sloupců.
V tak vysokém vakuu odehrává se prazvláštní proces. Vlákno, rozežhavené do bílého žáru (asi na 1500o C), uvolňuje v tomto vakuu elektrony, ony nejmenší "kapičky" záporné elektřiny, asi tak, jako žhavá nádoba odpařuje vodu. Uvolněné elektrony, ony vypařené částečky elektřiny, velmi brzo zahalí vlákno do mraku elektronů, takže další oddělování elektronů přestává. Je-li však mezi anodu a kathodu připojeno oněch 3000 volt a to ještě tím způsobem, že kladně nabíjí anodu, pak elektrony bleskurychle letí k anodě; jsouť opačně elektrické a přitahují se tudíž k ní. I vyrovnávají její kladný náboj, takže anodový stroj musí stále a stále obnovovati její kladný náboj. Vzniká tak mezi anodou a kathodou elektrický proud.
Velmi záleží na třetí elektrodě - na mřížce, zda tento proud se vyvine či oslabí. Stačí přivésti jen poměrně malý positivní náboj na mřížku a mřížka velmi zdatně napomáhá k odssávání elektronů anodě. A zase naopak. Zcela nepatrný záporný náboj mřížky vtlačuje uvolněné elektrony zpět do vlákna a skoro úplně potlačí proud mezi anodou a kathodou. Jest mřížka podobna kohoutu, kterým reguluje se výtok vody.
Při vhodně voleném spojení možno použíti těchto triod ku radiovysílacím účelům. Nemají při tom jiného úkolu, než udržovati pouze antenu v kmitání a nahražovati energii, která byla ztracena nebo vyzářena. Aby elektromagnetické kmity dostaly se do prostoru, by byly odeslány oním podnes nepochopitelným prostředím "mluno" (éther) zvaným, by mohly šířiti a nésti zprávy tu radostné, onde zase zarmucující, bývají anteny, z nichž se odšněrují, elektricky rozkmitány.
Antena, toť tykadlo radiostanice, spleť pavučinám podobných, někdy i hodiny cesty dlouhých a ve výšinách orlů se pnoucích drátů, pod nimiž rolník klidně oře svoji milovanou půdu. Ani netuší, že ony tenké dráty nat ním se pnoucí, o které se vítr opírá a které sviští, že ty vlasy anten prosí naše zahraniční přátele, by zakročily, aby nový děs války neničil naši zemi. Pro něho jsou mrtvy. Ale ony mluví, ale jen k onomu, kdo je dovede pochopiti, kdo zná jejich tajemství. A já je prozradím.
Ona spleť drátů, ty pavučinové sítě, antenami zvané, které ve výši ztrácí se oku, šíří kol sebe víření silokřivek elektrických a magnetických. Ty arciže nevidíme, ani necítíme. Jen aparáty lidským mozkem stvořené je zjišťují, Vznikající silokřivky lze vyložiti tím způsobem, že antenní dráty ssají do sebe elektřinu, ony, jak říkáme, se elektricky nabíjí. Jsouť obklopeny isolátorem, velmi dobrým isolátorem, a tím jest vzduch. A i ten nejlepší isolátor ssaje do sebe elektřinu. A tak nabije se i dielektrikum kol antenních pramenů, možno říci antenní prameny, ač to není správné. Toto dielektrikum vítr neodvane. I když vzduch uniká od anteny a je proměněn ve vichr, přece musí vzdalující se částečky předati svůj náboj částečkám přicházejícím. Nemůže se elektrický náboj odpoutati od vodiče. A tak se stává, že se nám síť ve vzduchu - antena - nabíjí v jednom smyslu a síť zakopaná v zemi, čili uzeměná, ve smyslu opačném.
Obě tyto sítě jsou spolu spojeny velmi citelně - ovšem elektricky - kmitajícími dráty, zvanými přívody. A přece se náboje jejich nemohou vyrovnati ihned. To ptoro, že ve staniční budově jsou umístěny veliké cívky, zvané samoindukce, přes které by náboj musel proniknouti a které nedovolí okamžitý přechod náboje z anteny na uzemění. Tento přechod jest možný a opravdu se stane, ale až za sice pro smrtelníka pomyslně krátkou dobu, pro elektřinu však dobu velice závažnou. Totiž má-li náboj anteny přijíti na zem, musí si nejen kolem přívodů, ale hlavně v nejbližším okolí cívky vytvořiti magnetické pole, které vždy provází vznik proudu, totiž celou řadu kruhových, magnetických silokřivek, neustále se zvětšujících a šířících se do prostoru právě tak jako známá "kola" , která vykouzlí kámen vhozený do stojaté vody. A ta magnetická "kola" se tak šíří dále a dále, přes hory a doly, přes lesy a nivy.
Samoindukční cívka, v budově se nalézající, skýtá elektrickému proudu jakousi setrvačnost, která brzdí vyrovnávání elektrického náboje. Čím jest ona cívka větší, tím pomaleji se vyrovnává elektrický stav anteny, tím pomaleji antena kmitá a tím větší vzdálenost urazí rozruch v prostoru, než přijde rozruch příští - který sviští rychlostí 300.000 km za vteřinu. Zkrátka tím delší jest vlna stanice.
A i když náboj anteny vyrovná se přes přívody a samoindukci ve staniční budově, není tím pochod ukončen. Vyrovnání náboje postupuje tak, že stále více a více vzrůstá síla elektrického proudu v přívodech. Podobně vzrůstá i magnetické pole. Náhle však jest antena bez náboje. Kol přívodu včak jest právě v tom okamžiku nejmocnější magnetické pole. Leč ono samo o sobě se neudrží. A tak, zatím co část magnetických silokřivek se šíří do prostoru a neustále zvětšují a nesou telegrafní značky do dáli, druhá část těchto magnetických silokřivek se naopak počne zmenšovati na menší a menší, až se stanou tak malými, že přetínají i samé přívody, které je vyvolaly. A protne-li mahnetická silokřivka vodič, vznikne v něm vždy elektrické napětí, které, je-li vodič uzavřen v obvod, vyrovnává se elektrickým proudem. Nyní totiž zase magnetické silokřivky, které jedna po druhé přetínají přívody, vnucují anteně a uzemění nový náboj. Antena se záhy nabije, avšak opačně, než byla nabita dříve. A tak se antena stále nabíjí jednou tak, podruhé onak. Rychle, ba velmi rychle za vteřinu. Dvacetitisícikráte? Stotisíckráte? Kdož to může věděti, jakou vlnou pracuje ona stanice, nad níž skřivánek zpívá vysoko ve smavé, modré obloze.
Jedna složka elektromagnetického vlnění jeví se takto neustálým vystupováním magnetických silokřivek a jich částečným rozptýlením do prostoru. Podobně vzniká i druhá složka elektromagnetického vlnění, složka elektrická. Antena se neustále elektricky nabíjí oproti zemi a náboj se snaží vyrovnati nejenom přívody, ale i jinými cestami, kterým říkáme elektrické silokřivky. Všechny silokřivky při stejném náboji jsou souhlasného směru, směřují k zemi a proto se vzájemně odpuzují. A tak - jak bych to řekl - nadýmají se a brzo splývají v podobě velkého polokruhu k zemi. Ve všech směrech splývají s anteny a zaujmou v prostoru velmi záhy tvar veliké polokoule. Toť však jenom polovice, která po odpuzení se mění v prsten - jak bude hned vyloženo - a která se šíří nad zemí. Druhá její poloviva zrcadlí se v půdě a šíří se pod zemí - i ve štolách dolů slyšeti radiografické značky.
Polokoule silokřivek se svým objemem stále zvětšuje až jim záhy nestačí výška anteny. Ale silokřivky na ní stále lpí a proto počnou se promačkávati stále hrozivěji a hrozivěji, až se přetvoří v prsten - ve vír elektrických silokřivek. Novým nábojem anteny vzniká další prostorová polokoule silokřivek, která zdeformuje odšněrovaný prsten, v němž víří ve svislých rovinách silokřivky jako kouřová vlákna v kouřových kroužcích, takže řez prstenem není více kruhový, ale srpovitý, vypouklý ven od anteny. Do této prstencové dutiny hledí se vměstnati nový prstenec, jehož horní polovice opět ční nad zemí, jako u předešlého. Tak spějí v dáli elektrické silokřivky, víříce v prstencových útvarech. Jejich středem zůstává antena. Jak ona střídá svůj náboj, tak ony z ní vystupují. Na dosedacích plochách silokřivky ve dvou sousedních prstencích jsou vždy stejného smyslu, neboť nja vnější straně víří-li a směřují-li vzhůru, stáčí se na vnitřní straně dolů. Sousední prsten jest opětně opačného smyslu, proto na vnější straně jeho silokřivky směřují dolů a stočí se ve vnitřku vzhůru. Tím, že se souhlasné silokřivky odpuzují, zvětšují prstencovité útvary svoje rozměry do prostoru. Zkrátka šíří se prostorem.
Zasahují tyto silokřivkové útvary vše v prostrou, právě tak, jako s nimi nerozlučně spojené silokřivky magnetické. Rozechvívají všechny kovové komíny a vodivé obvody, jen poněkud s nimi v elektrickém kmitání shodné. Zachvívají se v nich všechny vysoké, železné stavby, všechen ten kovový brak velkoměsta. A proto radiotechnici, obávajíce se této ztráty na energii, zakládají svoje radiostanice daleko od velkoměsta, daleko od města hříchu.
A leží na srdci všem radiotechnikům, aby tyto kmity anteny udrželi v kmitání. K tomu slouží jim velmi často triody. I v Poděbradech jest podobné zařízení, jehož činnost pokusím se krátce vysvětliti. Anoda triod jest spojena s jedním koncem samoindukční cívky a to oním, od něhož vede přímé spojení k anteně. A kathoda s koncem druhým s uzeměním spojeným koncem. V blízkosti samoindukční cívky anodové (tzv. anodové cívky) nalézá se podobná, avšak menší cívka, spojená jedním koncem s mřížkou a druhým s kathodou. Stlačením telegrafního klíče zavede se náraz positivního napětí z anodového zdroje do anteny, tím se antena jednou pro vždy nabije. Její náboj velmi záhy počne se vyrovnávati přes anodovou cívku. Avšak anodová cívka působí na mřížkovou a budí v ní napětí záporné. Záporně nabitá mřížka znemožňuje průchod proudu v triodě a tím i stáhne náboj anteny. Zmenšuje-li se onen, změní se i směr proudu v mřížkové cívce, který byl dříve vyvolán proudem vzrůstajícím. Povstalý kladný náboj uvolňuje cestu anodovému proudu a on znovu nabije antenu kladně a tak jde to dále rythmicky as bez ustání. Nikdy neustane, dokud bude připojen anodový zdroj.
Někdy spojení není tak jednoduché. Jsou složité ony aparáty, sloužících vyvozování elektromagnetických kmitů, jak pouhý pohled do poděbradské každého přesvědčí. Není úmyslem pisatele je podrobně vykládati. Není to ani možno bez vyobrazení. Jen jedno chci připomenouti. Zařízení popsaná jsou s přímou galvanickou vazbou anteny, avysílá kromě vln základních i vlny krátké, tak zvané harmonické. Abychom se jich zbavili a ony neznečišťovaly atmosféru, zařazujeme mezi antenu a kmitající obvod anody ještě jeden uzavřený oscillační obvod, skládající se ze samoindukce a kofority. Ladíme jej na tytéž délky vln, jako antenu. Sluje "mezikruh" a filtruje nám oscillace tak, že jen oscillace jedné délky vlny se mohou dostati do anteny. I tímto mezikruhem jest stanice v Poděbradech opatřena.
Koncem února přikročeno ku zlepšení radiostanice triodové a to tím způsobem, že překonstuována na stanici s mezikruhem těsně spřaženým a s cizím buzením (samostatným vysílačem o 1/2 kw). Tímto spojením dosaženo tho, že odfiltrovány vlny harmonické, avšak beze ztráty 50 %, jak tomu bylo při dřívějším spojení meziruhovém.
Dále jest poděbradská radiostanice vypravena zařízením pro bezdrátovou telefonii. Jeho funkce jest jednoduchá, ač zařízení samo jest značně komplikované. Při telegrafii se přerušuje pro mřížku, takže oscillace v krátkém zlomku vteřiny zanikají. Při telefonii se anodový proud oslabuje v rythmu řeči. Takovým způsobem oslabují se i oscillace, vysílané antenou. Pochod jest složitější. Mluví se do apparátu podobného obyčejnému stolnímu telefonu, umístěném v radiocentrále v Praze. Mluva po drátu se přivádí do Poděbrad a tam po dvakráte zesiluje triodami. Sesílené proudové záchvěvy se přivádějí na mřížku předmlouvací triody, která mění dle nich svůjj odpor. Jí prochází anodový proud pro 1/2 kw budič. Intensita anodového proudu dle mluvy značně kolísá, tím kolísají i amplitudy oscillace 1/2 kw budiče. Ostatní zařízení 12triodové sesiluje toliko oscillace na 5 kw, které se antenou pak vyzařují.
Možno přenášeti jak mluvu tak i zpěv a hudbu. Mluví se buď v radiocentrále na hlavní poště v Praze, nebo do libovolného účastnického telefonu pražské telefonní ústředny. V radiocentrále seč poslouchá i odpověď u téhož stolního apparátu. Ta se zachytí přijímací stanicí na Bílé hoře a kabelem se svede do radiocentrály. Hlasivky jsou tedy v Poděbradech a nebo na Bílé hoře. Stavba v Poděbradech jest arciže značně větší, než stavba na Bílé hoře. Vždyť volá se do celého světa. Až na pokraj horké Sahary, i ku věčně studeným břehům Grónska zaznívá naše volání telegrafních značek. Prostupuje londýnskými mlhami na západě, zaléhá k pustému Uralu na východě.
Mocný jest tento hlas, který stále volá, ale přece mu nikdo nerozumí bez elektrického ucha, stejně naladěného. Volá do černé noci a jeho volání šíří se jako vlny moře. Kol mřížových ocelových věží víří jeho elektromagnetické vlny. Ty se zvětšují ve větší a větší. Rychlostí blesku letí spícími, žírnými rovinami. Přetínají města tonoucí v záplavě růžových světel a hyřící veselím.
Přenáší vše vše zachvívá se v jeho moci. Přenáší smích a zpěv, kralující v přeplněných dvoranách, spojený s radostí a opojným štěstím. Přenáší bolest a zármutek. Přenáší stříbrné zaperlení laškovného zpěvu, kterým zachvívá se duše naše. - Nese do dálky vše. A tak mnohdy se stává, že zatím co v divadle zpěvačka vztahuje své bělostné ruce nad tmavou propastí hlediště a opíjí vodopádem stříbrných trilků zasněné posluchače, i ty v hledišti, i ony tisíce kilometrů vzdálené s telefony na uších - nikdo netuší, že ovzduším proniká hrozná zpráva, že někde tam, kde kvetou korály, koráb s proraženou hrudí volá do letní noci stejným hlasem, elektricky se šířícím, své zoufalé "S. O. S." - "spaste naši duši" - "toneme".
